pátek 18. května 2018

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Autor: Ivana Myšková
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Host
ISBN: 978-80-7577-067-7
Počet stran: 208

Anotace: Jsou uvězněni ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice, chřestí garnýžemi, rozkrajují hálky a budí žlabatky, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži na ženy sesílají mlčení. Postavy této knihy jsou si dobře vědomy svých slabostí a za své viny očekávají spravedlivý trest. Nejsou vláčeny neblahými historickými událostmi, na pořádné drama si zadělají samy. Pořád se něčeho bojí, hodně se štítí a občas někoho nedopatřením zabijí. Snad by trocha sebelásky vedla ke šťastnějším koncům i začátkům. Ale jak ji do nich vpravit, aby ji nevyzvracely?

Když jsem název knihy slyšela prvně, příliš mě to nezaujalo. Jednoduše jsem si myslela, že to bude něco biologického a více jsem to neřešila. Podruhé mě kniha zaujala, až když se o ní začalo mluvit v souvislosti s Magnesií Literou. Chtěla jsem si ji jen prohlédnout, ale její grafické zpracování a anotace mě natolik nadchly, že bylo jasno. 

Kniha se skládá z 11 povídek. Některé jsou kratičké, jiné zase delší. Některé jsou skvělé a některé slabší. Ale tak už to asi u povídkových sbírek bývá.
Většina povídek se zabývá vztahem mezi ženou a mužem. V některých případech jen tak okrajově, někde je to naopak stěžejním tématem. Nejedná se vždycky o vztah partnerský, ale například také o vztah mezi otcem a dcerou (povídka Bílá zvířata jsou velmi často hluchá).

Myslím si, že slovo tragikomické, je pro většinu povídek namístě. Občas jsem se opravdu upřímně zasmála, ale zároveň se ve mě ozývala jakási lítost a soucit s postavami. Jedná se o takové ty typické podivíny, kteří zůstávají stále nepochopeni. Díky tomu, že příběhy jsou psány z jejich úhlu pohledu a často se dočkáme i jejich doznání a ospravedlňování se (ač už jen v jejich hlavě, nebo vyřčeného nahlas), snad by to některým lidem mohlo pomoci, aby se do nich lépe vžili a porozuměli jim.


Hodně jsem ocenila autorčin smysl pro detaily. Přijde mi, že v dnešní době lidé nevěnují detailům přílišnou pozornost, a přitom se v nich často skrývá toliko krásy!

Pokud vás odrazuje až přespříliš poetická anotace, nemusíte se ničeho bát. Když si představím, že by celá kniha byla psána takovým stylem, asi bych ji nedočetla. Text je krásný a poetický, ale ve většině případů i nenáročný. Kniha se četla velmi snadno. Kdybyste chtěli, klidně byste ji zvládli přečíst během pár hodin, ale v takovém případě byste z ní asi nic neměli. Sama jsem po některých povídkách musela knihu na chvíli odložit, abych příběh nechala trochu uležet nebo se z něj vzpamatovala.

Nejvíce u mě zabodovala povídka Vůně domova, která vypráví o staré feně, která už je spíše na obtíž, její milující paničce a jejím muži, který už psa doslova nemůže ani cítit. Možná mě povídka oslovila tolik, protože od malička vyrůstám mezi psy. A asi také proto, že se stále dostávám k případům, ve kterých někteří majitele se své mazlíčky berou jen jako spotřební zboží, tak jako se v dnešním světě bere skoro všechno...

„Myslela na to, jak je člověk v plavkách bezbranný. Patrně dřív podlehne zraněním, protože náboj se nemá o co zabrzdit. Oblečený člověk obyčejně něco drží. Peněženku, mobil, celou tašku, něco tahá po kapsách. Jenže muži, na rozdíl od žen, disponují kapsou náprsní. Alena to pokládala za zásadní omyl oděvního průmyslu. Omyl, který hazarduje se životy statisíců žen a holčiček. Před očima má obrázek muže s roztříštěným chytrým telefonem, o který se zastavila kulka. Jeho telefon byl ze všech chytrých telefonů nejchytřejší.“ -Vůně domova-

Grafickou podobu knihy hodně oceňuji a věřím, že může spoustu čtenářů na knihu nalákat. Krásné ilustrace Martina T. Peciny zaujmou na první pohled. Jediné, co dle mého bylo trochu nešťastnou volbou, je materiál obálky. Ač vypadá moc hezky a je příjemný na dotek, každý otisk je na něm znatelně vidět. A tak po prvním přečtení kniha vypadá, jak když už prošla rukama nespočtu lidí.

Mohu s jistotou říct, že k některým povídkám se ještě vrátím. Některé už teď úspěšně zapomínám. Pokud se vám někdy kniha dostane do rukou, rozhodně ji neodmítejte a pusťte se do ní. Je to příjemný zážitek a snad ve vás i něco zanechá!

Celkové hodnocení: 3/5
Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji KNIHCENTRUM.cz
Knihu si můžete zakoupit v papírové i elektronické podobě.

***

Ivana Myšková
*1981, Roudnice nad Labem
Vystudovala tvůrčí psaní a mediální komunikaci na Literární akademii v Praze, působila na stanici Vltava Čro a nyní je na volné noze.

Další knihy autorky:

Nícení (Fra, 2012)

Zdroj informací o autorce z knihy. Další informace a autorčina fotografie ze stránek Literárního jara

Žádné komentáře:

Okomentovat