LÍČENÍ: Místo, které mám ráda

Vystupuji z autobusu a vydávám se na cestu. Čeká na mě vysoký kopec, který musím zdolat, abych se dostala na mé oblíbené místo. Zhruba po půl hodině únavného stoupání se přede mnou objevuje dobře známé rozcestí, které mi říká, že jsem dorazila do cíle. Po pár krocích konečně spatřím starou polorozpadlou hájovnu, která je mým druhým domovem.

Když vstoupím dovnitř, obklopí mne černočerná tma. Pouze škvírkou mezi okenicemi se dovnitř dere úzký proužek světla. Ačkoliv nic nevidím, vím naprosto přesně, jak to uvnitř vypadá, takže mohu bez problémů dojít temnou místností k oknu a vpustit do kuchyně nedočkavé světlo.


Aniž bych si vybalila, opouštím budovu a z plných plic se nadechuji čerstvého vzduchu. Okamžitě zamířím za svým starým kamarádem bukem. Když vejdu do přítmí lesa, všude je neuvěřitelné ticho, jako by celý les zadržoval dech a čekal, za jakým účelem přicházím. Poslouchám křupání listí pod mýma nohama a pozoruji obrys velkého stromu. Konečně jsem u něj. Na tváři se mi objevuje úsměv.

Na jeho hladké kůře je prasklina připomínající oko. Vzhledem k jeho mohutnosti tedy snadno nabudete dojmu, že strom je strážcem lesa, který vše pozoruje a dává pozor, aby žádnému z jeho bratrů nikdo neublížil. Jeho větve se mi jeví jako rozpřažené ruce, které znázorňují přátelské, ne-li mateřské gesto. Přicházím až k buku a láskyplně ho objímám. Najednou led vydechl. Lesem se prožene slabí větřík, který rozkolébá malé stromky. Ty se ke mně nakloní. Vnímám to tak, že i ony mi tím nabízejí přátelství a ochranu. Po chvíli ke mně dolehne zurčení potoka. Rozloučím se se stromem a vydávám se za zvukem vody.

Nedaleko buku vytéká ze země malý pramínek. Usedám na kámen a pozoruji, jak voda uhání vymletým korytem. Dochází mi však, že tato voda protéká lesem prvně. Zrovna když dopadne pár kapek na kámen na kraji potoka, říkám si, že je to jako ruka, který nesměle prozkoumává nové okolí. Zavírám oči a zaposlouchávám se do zvuků přírody. Jsou pro mě tou nejkrásnější hudbou. Zpěv ptáků, který připomíná jemné zvuky flétny, do toho vítr pohrávající si s listy a všemu dominující tekoucí potok, který zní jako příjemný táhlý zvuk houslí.

V ten okamžik cítím, že jsem součástí přírody, a uvědomuji si, že přesně z toho důvodu mám Novohradské hory tolik ráda.