Václav Hrabě
JEDNOU
Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání
nikdo mi s růžemi nepřijde přát
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.
Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky
v ulicích nebude dechovka hrát
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát
Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic -
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možná zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.
Málokdo všimne si našeho setkání
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát.
Jsou lidé, kteří se s jeho, na první pohled chaotickými, básněmi nikdy nesžijí. A pak jsou tací, jako například já, které básně naprosto pohltí a jsou fascinováni a nadšeni tímto důkazem, že se všichni nemusíme řídit nesmyslnými pravidly společnosti. Že se nemusíme bát vystoupit z davu, že už více nemusíme být jenom ovce…
A pak, najednou, z ničeho nic, narazíte na báseň, která vypadá naprosto obyčejně. Ale rázem se stává ona tou černou ovcí, ona je ta, které vybočuje z davu a při tom je to jen obyčejná básnička…
Jsem člověk, který se hodně zabývá vizuální stránkou, protože si myslím, že je částečně podceňována a že prozrazuje mnohem více než si většina z nás dovede připustit. To je pravděpodobně vidět na tom, jak jsem se rozepsala pouze o vzhledu básně a o obsahu se ani nezmínila. Pokusím se to napravit v následujícím odstavci, ačkoliv nevím, zda se mi to podaří vyjádřit tak, jak bych chtěla.
V prvním okamžiku jsem v básni viděla upozornění na spoustu věcí, které se dějí kolem nás a ani je nezaznamenáme, upozornění na pomíjivost okamžiků. A právě ona pomíjivost mne přivedla ještě na jinou myšlenku. Už jsem v básni neviděla téma týkající se lásky, které je u autora časté. Ne, viděla jsem něco úplně jiného. Pomíjivost jsem cítila stále, jen v odlišném slova smyslu. Začala jsem vnímat pomíjivost života a báseň o smrti, se kterou se všichni jednou potkáme a víme to jistě. Jen nevíme kdy a na kterém místě. Smrt, která nám položí svou chladnou ruku na naši ještě teplou tvář. Teplo, které značí život.
Koupit sbírku za nejlevnější cenu
Skvělej článek. Tahle báseň je jedna z mých nejoblíbenějších od Hraběte vůbec, možná i proto, že jsem ji četla jako úplně první. ♥
OdpovědětVymazatDěkuji :)
VymazatJá jsme na ni narazila právě až při dělání tohoto úkolu, ale také se mi líbí. Celkově mám Hraběte opravdu ráda
To je krásně vyjádřené!
OdpovědětVymazatHraběte mám moc ráda, jako první jsem si zamilovala Déšť, ale Jednou je také jedna z mých oblíbených básní. :)
Děkuji moc :)
VymazatJá také, zamilovala jsem si ho poté, co mi o něm povídal kamarád a následně mi půjčil Blues pro bláznivou holku a povídku Horečka.
Jo Hrabě, to je pan Hrabě... Jak už bylo napsáno výše právě to dělá básničku básničkou,tou milou obyčejnou básničkou která je však ve své kráse tak neobyčejně neobyčejná
OdpovědětVymazatMiluju tuhle básničku už od doby střední školy.. 20let jsem ji věrná..
OdpovědětVymazatJedna z básní, další jedna z věcí za kterou jsem rád, že jsem ji potkal další střípek do mozaiky krasohledu života, další důvod proč je na světě tak krásně.
OdpovědětVymazat