Vzpomínky na mého syna

Autor: Beata Rencová
Rok vydání: 2006
Nakladatelství: Albatros
ISBN: 80-00-01780-6
Počet stran: 190

Anotace: Křehká a subtilní výpověď o utrpení několika let, během nichž autorka nacházela čím dál tím méně společných témat se svým dospívajícím synem a kdy se mezi nimi prohlubovala propast nedorozumění. Jako kdyby tušila, že to jsou jeho léta poslední, v nejtěžších chvílích zapisovala na útržky papírků jeho slova i své myšlenky, aby se nějakým způsobem zbavila nezměrné tíhy a unikla stále sílícímu zoufalství. Nic na tom neměnil fakt, že příčinou změny jeho chování byla zřejmě rozvíjející se těžká deprese.


Jsem již poměrně zvyklá hodnotit knihy a přesto mám nyní s tou problém. V běžných případech hodnotím příběh – jak realistický je, jaký má spád, jak je předvídatelný, … Ale přeci se takto nemohu dívat i na popis skutečných událostí.

Asi nejzajímavější pro mne byly Markovi zápisky, dopisy a emaily, které jsou do knihy vloženy. Nabízí nám pohled do jeho myšlenek a pomáhají nám pochopit ho. Lidem, kterým je toto téma bližší, možná oživí nějaké ne příliš pozitivní vzpomínky. Celkově si myslím, že lidé, kteří mají s něčím takovým zkušenosti, se na knihu budou koukat jinak, než někdo, komu se deprese obloukem vyhýbají.

Bohužel mne tyto zápisky zároveň i rušily ve čtení. Jsou vloženy přímo mezi text a tak se mnohdy
stává, že dokončení věty naleznete až po přečtení čtyř stránek poznámek. Lidem by to určitě usnadnilo čtení, i když chápu, že nad tímto autorka během psaní nepřemýšlela.

Beatu Rencovou obdivuji za to, že vše vůbec dokázala sepsat. Dovedu si představit, jak těžké je se od takových událostí oprostit. Člověk je rád, že se konečně donutí na to všechno tolik nemyslet. A pak se rozhodne napsat knihu a všechno se mu vrací, jako by to bylo včera. Zároveň však z vlastní zkušenosti  vím, že z mnoha věcí vám pomůže se vypsat. Nebo třeba vypovídat, ale rozhodně se o těžkých věcech snáze píše, než mluví.

Jedna z věcí, o které si myslím, že by si ji z knihy většina lidí měla vzít je to, že bychom neměli odsuzovat lidi, pokud o nich nic nevíme. Marek byl ve skutečnosti  hodný chlapec, i když se tak jednu dobu úplně nechoval. Myslím si, že si tím musel znepřátelit hodně lidí, ale přitom to byla jen jeho obrana, aby se nepropadl až na dno propasti.
Další rada, která z knihy plyne je ta, že by člověk měl o svých problémech mluvit. Snadno se to píše, ale vím, že se to neplní tak dobře. Obzvláště když člověku připadá, že jeho příběh nikoho nezajímá a že ostatní mají svých problémů dost, tak proč je zatěžovat. Mnohdy si myslíme, že se ze všeho dokážeme dostat sami, ale ne vždy je tomu doopravdy tak. Někdy zkrátka potřebujeme oporu druhých.

Hodně jsem přemýšlela, kolik hvězdiček této knize dám... Říkala jsem si, že tak ten průměr, tedy tři. Ale poté jsem se podívala, které knihy jsem hodnotila stejně a rozhodla jsme se, že knize dám o trochu horší hodnocení. Přeci jen se nečetla až tak dobře a sama od sebe bych po ní nesáhla.

Celkové hodnocení: 2/5