Obraz Doriana Graye

Autor: Oscar Wilde

Rok vydání: 2013

Nakladatelství: Edice Omega

ISBN: 978-80-7390-032-8

Počet stran: 187

Anotace: Klasický psychologický román, fantastický příběh aristokrata, jemuž kouzelná moc umění propůjčila věčnou krásu a mládí. Dorian Gray zůstává stále dvacetiletý, jeho podoba na plátně stárne a ohyzdní podle toho, kolik dívčích srdcí zlomil a kolik mladíků uvedl do zkázy.

Tuto recenzi začnu trochu jinak, než je u mě obvyklé, a to krátkým představením autora.

Oscar Wilde žil v letech 1854 až 1900. Většinu svého života působil v Anglii. Příliš nedbal na společenské konvence a rád šokoval, což můžete spatřit právě v jeho knihách – ať už v Obrazu Doriana Graye či například v Lady Fuckingham.

Kamarád tuto knihu moc chválil a asi proto jsem se na ní tolik těšila. Prvních pár kapitol jsem však nechápala, co je na té knize tak úžasného. Nedokázala jsem se začíst. Asi tak ve třetině se to naštěstí prolomilo. Řekla bych, že se konečně začalo něco dít a já příběh doslova hltala. Bohužel v polovině se tam opět objevila jedna kapitola, při které jsem málem umřela nudou. Byl to popis toho, o co se Dorian zajímal v letech, které jsou v příběhu přeskočeny. Opravdu mne nedokázala zaujmout například stránka, kde se probíralo, jak sbíral kameny a minerály. Po této kapitole už to naštěstí zase šlo rychle.

„Mladí lidé si přejí být věrnými, ale nejsou jimi, staří lidé si přejí být nevěrnými, ale nemohou jimi být...“

Jak už jsem zmiňovala, Oscar Wilde rád šokoval lidi. Z toho důvodu můžete v románu spatřit prvky dekadence. Reálně popisuje veškeré situace a neohlíží se na to, že některým lidem to možná může připadat nechutné či zvrhlé. Nebojí se ani kritiky tehdejší společnosti – ukazuje ji v tom pravém světle, i přesto, že to není zrovna ideální.

„Jsem jaký jsem.“

Největším trnem v oku mi byla postava Henryho – nesnášela jsem jeho poznámky, a jak ovlivňoval Doriana. Ale to byl pravděpodobně autorův cíl, takže to v žádném případě není nic, co bych příběhu vytýkala.
Naopak mi bylo líto Basila, kterého Dorian často odmítal, právě kvůli Henrymu. Musí to být hrozné, když zjistíte, co se z vašeho idolu stalo. Myslím si, že i tyto pocit v knize Wilde skvěle zachytil, jen Basil si je možná měl nechat spíše pro sebe.

K samotnému Dorianovi jsem si nevytvořila až takový vztah. Nebo ho možná spíš jen nedokážu charakterizovat, protože ač si říkám, že bych ho neměla mít moc v lásce, nedokážu ho ve svých očích vidět jako negativní postavu.

„Je to zpověď, ne kněz, jež nás rozhřešuje.“

Když už jsem dostatečně rozebrala příběh, musím se zmínit i o tomto vydání. Jedná se o knihu, která vyšla v Edici Omega. Toto nakladatelství je známo tím, že vydává klasickou literaturu v nových hezkých kabátcích. Bohužel krása není všechno (To je zrovna takové příznačné, u toho Doriana Graye, že?). S každou jejich knihou mi přibývá negativní zkušenost. Bohužel se v tomto vydání často objevují překlepy a i překlad mi v některých případech přišel chybný – například, v tom, že zde vždy chodí na oběd, ačkoliv je to večer. Schválně jsem nahlédla do jiného vydání a zjistila, že jinde normálně večeří, nikoliv obědvají.  

Příběh hodnotím čtyřmi body, ale v žádném případě takto kladně nehodnotím ono vydání. Doporučuji Vám, abyste si Obraz Doriana Graye přečetli, ale raději sáhněte po nějaké straší knize…

Celkové hodnocení: 4/5