pátek 29. dubna 2016

Václav Hrabě: Jednou

Opět přispívám na blog něčím trochu netradičním. Je to rozbor básně. Dobrá, možná ne úplně rozbor, ale nevím, jak lépe bych to mohla nazvat. Pokud by někomu vrtalo hlavou, proč jsem se rozhodla psát něco takového, tak se jednalo o úkol na literární seminář a řekla jsem si, že když už jsem si dala práci s psaním, podělím se o svůj text i s Vámi.

Václav Hrabě
JEDNOU

Noviny nevyjdou ve zvláštním vydání
nikdo mi s růžemi nepřijde přát
Pomlčí důstojně klasici svázaní
o tom, co brzy už musí se stát.

Neshoří hvězdy a nevyschnou rybníky
v ulicích nebude dechovka hrát
Kdopak si všimne? Vždyť svět je tak veliký
a třeba zrovna teď má se to stát

Jednou tě potkám, vím to jistě!
Nevím jen kdy, na kterém místě...
Ať si klidně říkají, že nevím o životě nic -
možná se to stane zítra, možná, že až za měsíc.
Možná zrovna teď, na tomhle nároží
na mou horkou tvář svou ruku položíš.

Málokdo všimne si našeho setkání
Někdo snad začne se přestárle smát
až mě na ulici políbíš do dlaní
a řekneš, že se to muselo stát. 




Opětovně jsem listovala sbírkou Blues od Hraběte a tato báseň mne zaujala na první pohled. Člověk, který nezná jeho tvorbu, si pravděpodobně řekne, co je na této básni tak očividně výjimečného, že si toho někdo může na první pohled všimnout. Vypadá přeci jako prachobyčejná básnička. A to je právě ono! Jestli je jeho tvorba něčím význačná, tak právě jedinečným uspořádáním. Básně jsou plné přesahů, na první pohled vypadají, jako by se nerýmovaly (i když pokud dobře čtete, opravdu v nich většinou rým je). Často to vypadá, jako by Hrabě použil „enter“ kdykoliv ho to napadlo. Ve většině případů básně postrádají i interpunkci. Někdo by mohl tvrdit, že jeho básně ani básněmi nejsou, že porušují všechny básnické zásady a předpoklady. Ale existuje něco takového? Co vlastně dělá báseň básní?
Jsou lidé, kteří se s jeho, na první pohled chaotickými, básněmi nikdy nesžijí. A pak jsou tací, jako například já, které básně naprosto pohltí a jsou fascinováni a nadšeni tímto důkazem, že se všichni nemusíme řídit nesmyslnými pravidly společnosti. Že se nemusíme bát vystoupit z davu, že už více nemusíme být jenom ovce…
A pak, najednou, z ničeho nic, narazíte na báseň, která vypadá naprosto obyčejně. Ale rázem se stává ona tou černou ovcí, ona je ta, které vybočuje z davu a při tom je to jen obyčejná básnička…

Jsem člověk, který se hodně zabývá vizuální stránkou, protože si myslím, že je částečně podceňována a že prozrazuje mnohem více než si většina z nás dovede připustit. To je pravděpodobně vidět na tom, jak jsem se rozepsala pouze o vzhledu básně a o obsahu se ani nezmínila. Pokusím se to napravit v následujícím odstavci, ačkoliv nevím, zda se mi to podaří vyjádřit tak, jak bych chtěla.

V prvním okamžiku jsem v básni viděla upozornění na spoustu věcí, které se dějí kolem nás a ani je nezaznamenáme, upozornění na pomíjivost okamžiků. A právě ona pomíjivost mne přivedla ještě na jinou myšlenku. Už jsem v básni neviděla téma týkající se lásky, které je u autora časté. Ne, viděla jsem něco úplně jiného. Pomíjivost jsem cítila stále, jen v odlišném slova smyslu. Začala jsem vnímat pomíjivost života a báseň o smrti, se kterou se všichni jednou potkáme a víme to jistě. Jen nevíme kdy a na kterém místě. Smrt, která nám položí svou chladnou ruku na naši ještě teplou tvář. Teplo, které značí život.

Koupit sbírku za nejlevnější cenu

4 komentáře:

  1. Skvělej článek. Tahle báseň je jedna z mých nejoblíbenějších od Hraběte vůbec, možná i proto, že jsem ji četla jako úplně první. ♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :)
      Já jsme na ni narazila právě až při dělání tohoto úkolu, ale také se mi líbí. Celkově mám Hraběte opravdu ráda

      Vymazat
  2. To je krásně vyjádřené!
    Hraběte mám moc ráda, jako první jsem si zamilovala Déšť, ale Jednou je také jedna z mých oblíbených básní. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc :)
      Já také, zamilovala jsem si ho poté, co mi o něm povídal kamarád a následně mi půjčil Blues pro bláznivou holku a povídku Horečka.

      Vymazat